Přehled dílů
SERIÁL Zdeňka Lukeše: Nejlepší koncertní stavby světa (13. díl)
Plachta nad přístavem
Jeden z nejzajímavějších současných koncertních areálů vznikl v přístavní části města Hamburku
Ledovec nebo plachta. Působivý pohled na areál hamburského přístavu s novou dominantou: Labskou filharmonií v podání Švýcarů Herzoga a de Meurona. FOTO GETTYIMAGES
Ne vždy, když se stavba několikanásobně prodraží, to musí nutně být špatně. Jeden takový příklad najdeme hned u západních sousedů, v německém přístavním městě Hamburku.
Tento díl tedy představí jednu z experty nejlépe hodnocených staveb, současně však budovu, která dramaticky překročila původní rozpočet. Elbphilharmonie, jak zní nepříliš libozvučný oficiální název, pro niž se hned vžila zkratka Elbi, stojí na výběžku do řeky Labe ve čtvrti HafenCity. Kdysi tu bývala budova Kaiserspeicher z roku 1875, ta však byla zničena během druhé světové války a v roce 1963 ji nahradila jednoduchá cihlová skladištní budova ve tvaru ležatého kvádru, známá jako Kaispeicher A, kterou projektoval architekt Werner Kallmorgen.
Symbol města
A právě tuto celkem banální stavbu si vyhlédli iniciátoři vybudování Labské filharmonie, manželé Alexander Gérard (developer) a Jana Marková (historička umění). Ti spojili své síly s dalším developerem Dieterem Beckenem a společně oslovili respektovaný švýcarský tým Herzog & de Meuron. Celý konstrukt tedy původně vznikl ze soukromé iniciativy, teprve v další fázi se připojilo město Hamburk, které pak dotáhlo projekt až do finální realizace.
Stavba probíhala mezi lety 2007 a 2017 a řádně se prodražila – z původní předpokládané částky 200 milionů eur se nakonec vyšplhala až k závratným 870 milionům. Někteří experti však došli k závěru, že to mohlo být ještě mnohem horší a že výsledek vlastně vzhledem k tomu, s jakým nadšením byla nová budova přijata odborníky i laickou veřejností, není ve finále tak špatný. Dnes je tato budova jedním ze symbolů města a účinkovat v Elbi je prestiží pro hudební tělesa i sólisty.
Architekti, bezesporu ovlivnění místním tradičním cihelným meziválečným expresionismem, který reprezentuje třeba ikonický Chilehaus, respektovali stávající objekt. Ten se stal bází pro prosklenou nástavbu, zakončenou zvlněným motivem, jenž může připomínat napnuté plachtoví, vlnu, stejně jako ledovec nebo krystal, a dosahuje výšky 108 metrů.
Osmipatrová báze je ukončena vyhlídkovou terasou, z níž je přístup do foyer koncertního sálu. Zbývajících 18 pater východní části prosklené nástavby slouží jako hotel řetězce Westin a luxusní apartmány. Nalezli bychom zde také salonky, lázně, restaurace nebo bary.
Velký koncertní sál má kapacitu 2100 osob. Varhany dodala firma Klais Orgelbau, akustiku vyřešil známý japonský expert Yasuhisa Toyota. Je tu i menší síň pro komorní a jazzové koncerty, kam se vejde 550 návštěvníků, a studiový sál.
Skleněné fasádní panely jsou zčásti zprohýbané. Je jasné, že architekti zvolili nezvyklé formy a mimořádně komplikovaný systém, ale výsledný dojem, a to zejména z dálkových pohledů, je velmi působivý. Motiv propojení staršího objektu a novodobé nástavby si ostatně autoři Elbi v menším měřítku vyzkoušeli již u budovy CaixaForum v Madridu (2008).
Stavba probíhala mezi lety 2007 a 2017 a řádně se prodražila – z původní předpokládané částky 200 milionů eur se nakonec vyšplhala až k závratným 870 milionům
Elitní studio
Oba Švýcaři – Jacques Herzog a Pierre de Meuron – se narodili v roce 1950. Studovali na ETH v Curychu, působí jako profesoři na Harvardově univerzitě i své alma mater ETH. Patří k nejúspěšnějším současným světovým architektům, jak o tom svědčí dlouhý seznam ceněných realizací. K nim patří například prodejna značky Prada v Tokiu, přestavba bývalé elektrárny na Tate Modern v Londýně, mediacentrum v německé Chotěbuzi, muzea v Minneapolisu, Miami a San Francisku v USA, fotbalové stadiony v Mnichově (známá Allianz arena) či Bordeaux, Národní stadion v Pekingu, zvaný Ptačí hnízdo, jenž se stal symbolem tamní olympiády (ve spolupráci s čínským výtvarníkem Aj Wej-Wejem), Vitrahaus v německém Weilu, mrakodrap Roche ve švýcarské Basileji, výstřední mrakodrap na Leonard St. v New Yorku nebo nedávno dokončená Národní knihovna v Jeruzalémě.
Jejich studio, založené v roce 1978, má základnu v Basileji, filiálky pak v Berlíně, Londýně, New Yorku a Hongkongu. Jejich tvorba je obtížněji stylově zařaditelná, neboť každá realizace vychází z genia loci daného místa. Pracují však s motivy hi-tech i organické architektury. Za svou tvorbu Herzog a de Meuron získali Stirling Prize, Zlatou medaili RIBA a především Pritzkerovu cenu, již obdrželi v roce 2001.