Zdeněk Fránek: I jedna významná stavba může zafungovat jako magnet
Společnost by se měla otevírat. Nebýt tak zapouzdřená. „Ale v tomto je Praha speciální, je jiná než ostatní města, protože je opravdu historická a řekl bych kompaktní. Ale ta otevřenost je nutná, jinak tady z toho bude muzeum, skanzen. To znamená, že je potřeba jakási opatrnost, ale otevírání se novým myšlenkám, je nutné. I ty stavby, které tady vznikly a jsou nejcennější, jako je třeba soubor barokních staveb nebo Plečnikovy stavby, sem přišly z vnějšku,“ podotýká architekt Zdeněk Fránek, který má několik realizací i v zahraničí.
Jak přivést světovou architekturu do Prahy? Jsou příležitostí třeba pražské brownfieldy? V HafenCity v Hamburku jsme viděli, jak tam tvoří nejrůznější světoví architekti v rámci jedné čtvrti a radnice při prodeji pozemku přihlížela tomu, kdo přivede nějakou architektonickou hvězdu…
To je dobrá metoda.
Jestli něco takového neaplikovat i v Praze?
Ony už tu takové snahy byly. Kdysi měl na Smíchově stavět Jean Nouvel ještě další takový měděný dům. Z toho bohužel sešlo, ale teď nastala doba, kdy by se v Praze měly dělat odpovídající stavby, protože zatím tady žádný bytový dům, který by odpovídal světovým trendům, nevznikl. Třeba Sou Fujimoto má v Maďarsku stavět muzeum. Maďaři vyzvali světové hvězdy, protože jiná cesta, jak přilákat lidi, není.
Někteří architekti u nás už začínají mluvit v souvislosti s rozvojem těch obrovských území, že by bylo dobré postupovat jako Paříž nebo Hamburk s vědomím, že si specifická místa a úkoly žádají specifická řešení. Třeba v Hamburku změnili hlukové normy, když zjistili, že jinak by domy nemohly mít ten krásný výhled na přístav, nebo zřídili speciální stavební úřad pro novou čtvrť, aby se dala zrealizovat ve nějakém reálném čase... Když se podíváme, u nás se staví deset let jeden dům, tam za deset let postavili celou čtvrť.
Regulace jsou někdy nesmyslné. Když si vezmeme příklad s novou filharmonií, která by měla vyrůst na Vltavské – vybere se místo a to už se potom nemění a teď se musí vymyslet, jak tam ten záměr prosadit a legalizovat. Jiná možnost není, jsme v hustě zastavěném místě a každá taková lokalita je problém.
Jestli ale potom tyhle snahy o nějakou velkou architekturu a pozvednutí Prahy nakonec nezablokuje veřejnost…
Společnost by se měla naopak otevírat. Nebýt tak zapouzdřená, ale v tomto je Praha speciální, je jiná než ostatní města, protože je opravdu historická a řekl bych kompaktní. Ale ta otevřenost je nutná, jinak tady z toho bude muzeum, skanzen. To znamená, že je potřeba jakási opatrnost, ale otevírání se je nutné, protože i ty stavby, které tady vznikly a jsou nejcennější, jako je třeba soubor barokních staveb nebo Plečnikovy stavby, sem přišly z vnějšku. To je potřeba si uvědomit, že to jsou impulzy zvenku, které umožnily vzniknout těm opravdu krásným rovinám, kvůli kterým sem turisté chodí. Nakonec tak funguje i ten Tančící dům.
Kde se v nás vzala tahle zakonzervovanost, když ta minulá období, ať už novo, středověk i socialismus něco měla a my se pořád dokola bavíme o Tančícím domě?
Na druhou stranu možná díky tomu je ta Praha taková, jaká je. Nedotčená. Stačí si přečíst něco z literatury o české povaze, třeba Švejka.
Jestli ta zapšklost lidí proti všemu novému, proti míchání starého a nového, není dána částečně tím, že výsledky v posledních dvaceti třiceti letech nejsou nijak úžasné… Jestli třeba právě ta zeleň a veřejný prostor by nebylo něco, prostřednictvím čeho lidem ukázat, že jim rozvoj může také něco přinést?
Veřejný prostor je takové zaklínadlo. Co to je veřejný prostor?
Co tedy je? Jak by měl vypadat?
Veřejný prostor není volný plac, který mohou lidé využívat. Veřejný prostor je odspodu až po povrch stavby, a tak by se s ním mělo pracovat. Každý, kdo se podívá z desátého nebo z dvacátého patra balkonu, dívá se do veřejného prostoru, protože proti němu je další dům, který se dívá na něj. Ten má nejenom 2D dimenzi, má 3D dimenzi, myslím, že by měl být mnohaúrovňový tak, jako jsme to viděli třeba v Elbphilharmonii v Hamburku. Veřejný prostor byl vstup, volná plocha uvnitř…
Takže veřejný prostor může být i uvnitř?
Samozřejmě, stavba by měla být tak členěna, že sama funguje jako veřejný prostor. Člověk by se neměl uzavírat ve své škatuli, měl by dýchat, vnímat prostor z desátého patra, včetně zeleně, včetně relaxačních prostor…. Takže já si myslím, že nemůžeme vnímat veřejný prostor jen jako volný pozemek, než dojdeme do baráku, i když ho vyzdobíme sochami, což se někdy propaguje bezhlavě a bezmyšlenkovitě.
Připadá mi, že se nevede debata o tom, co je veřejný prostor, ale spíše jak zaplnit nějaký prostor něčím. Třeba ale ta umělecká díla jsou krokem vpřed…
Je to pohled na veřejný prostor, jako když si zakryjete oči. Veřejný prostor může být i dlouhá hladová zeď, jak je to třeba na Malé Straně s lampami a s jakýmsi tajemstvím. I to je veřejný prostor. Stavba vždycky nemusí mít výklad. Veřejný prostor je o jakémsi pocitu a atmosféře, nejsou to jen obchody a sochy.
My jsme ale asi ve stádiu, že uděláme parter s kavárnou a tady dáme sochu…
A to je přesně ten špatný pohled. Není to jen prostor pro demonstrace, ale prostor pro jakési vnitřní zklidnění uprostřed města.
Mně se líbily třeba v Hamburku prostě jen schody, dělané tak, že si na ně sednete a ani tam nemusely být tisíce stromů…
Nebo nečekaný parčík jenom tak, kde se sejdou dva tři lidi, to je taky veřejný prostor. Veřejný prostor samozřejmě může vypadat tak, jak ho vymyslel Le Corbusier, anebo může vypadat, jak ho propagoval třeba Louis Kahn, ale může také vypadat jako piazzety ve starých italských městech. Nebo může být vynesený do horních pater, do vyšších úrovní, nemusí jít jen o prostor na úrovni nula, a to včetně zeleně, protože zeleň, jak známo, město chladí, oživuje, lépe se s ní dýchá. Měla by být používaná ve větší míře stejně jako vodní plochy, které mohou město zpátky polidštit, vrátit trošku přírodě. Na střechách by mohly být zahrady a lidé by se mohli po nich pohybovat. Praha je na to zralá. Proč by bývalý Palác kultury nemohl mít nahoře trávu tak, jak ji využil třeba Standa Fiala teď u DRNu na Národní třídě. Je to kvalitní dům, dobrá architektura.
DRN je zároveň dobrým příkladem, jak se dá staré kombinovat s novým a může být ku prospěchu třeba celé ulici…. Ani to ale u nás nechceme moc připustit
Řekl bych, že je to opět o té otevřenosti společnosti, i sociální vazba je strašně důležitá. Když chodíte po Holandsku, vidíte skrze celé prosklené stěny lidem do kuchyně a nikomu to nevadí. Tady se každý zavře, zamkne a zatáhne, což je o povaze. Ale není divu, my jsme si prošli za minulého režimu jakýmsi očistcem, jsme obezřetnější. Na západě je společnost daleko svobodomyslnější, tím pádem i stavby mají otevřenější. To samé Japonci, což mě přivádí k další myšlence, že jsme moc rozmazlení, i když se to nezdá. Můj syn si koupil v Tokiu byt za šest výplat. Osmnácti metrový byt a má ho perfektně zařízený, má tam všechno, co potřebuje. I holku tam má… Myslím si, že nám schází schopnost užívat nemovitost tak velkou, jakou bezprostředně člověk potřebuje.
Možná nás k tomu krize bydlení donutí, protože i člověk s nadprůměrným příjmem dostane v Praze hypotéku na 26 metrů čtverečních nového bytu…
Je potřeba dopředu myslet a začít asi stavět menší byty, stejně se všechny prodají. Moji studenti bydlí po deseti v třípokojáku. Mladá generace už to umí, když neměla jinou příležitost.
Vy máte třeba zkušenosti z Číny, aktuálně z Chile. Jak tam společnost a politici přijímají nové stavby, jaký mají vztah k architektuře, k veřejnému prostoru?
Chile je pro mne, abych řekl pravdu, nepochopitelná země… nedokážu pochopit, jak je možné, že se tam zrodilo tolik dobrých architektů. Já jsem měl mnoho přednášek na katolické univerzitě v Santiagu, jezdím tam roky. Všichni ti slavní jsou z téhle univerzity. Chile je takové jihoamerické Švýcarsko, je tam vysoká úroveň, ale jsou tam veliké rozdíly mezi úplně chudými a úplně bohatými. Nám jsou podobní v tom, že prožili fašismus a komunismus. Nicméně Chilané jsou velmi aktivní lidé a jejich architekti jsou na světové špičce. Oni měli krásnou etapu secesní architektury i funkcionalistické a jejich novodobá architektura je světová. Myslím si, že to je dáno tím, že hodně cestovali a studovali v zahraničí a domů přivezli světové trendy, které se promíchaly s exotickými vlivy indiánské architektury. My jsme naopak izolovaní, tady málokdo komunikuje s architekty ve světě, přitom se mě tam často ptají, kdo je náš dobrý architekt… Nikoho neznáme, jak je možné, že vy, kteří jste měli takovou historii, najednou takhle nekomunikujete na venek? Že nejsme schopní alespoň pár dobrých věcí vyvézt. Tak to Chile umí, tam se krásné domy staví, tam to funguje. Také tam mají dobrý zákon, že stavbu nesmí podepsat stavební inženýr, vždycky jí musí podepsat architekt. Tady 99 procent staveb podepisují inženýři. Zároveň tam školy nechrlí takové množství architektů, takže je tam kvalitnější a více individuální výuka, a architekti se pak dostávají k více velkým zakázkám.
A jak je to v Číně?
Čína je opačný případ. Tam celý svět experimentuje, kdo chce, může stavět. Jsou tam přímo firmy, které shání práci pro zahraniční architekty. Protože se tam točí peníze, vznikají tam obrovské experimentální věci, je to, řekl bych, teď taková Mekka architektury. Všichni ti slavní tam navrhují. Čína je teď na vrcholu. Nevím, jak je to s jejich ekonomickými výsledky, možné je, že jsou zfalšované, ale fakt je, že tam všechno roste, města jsou plná jeřábů, bobtnají, miliarda lidí se stěhuje z venkova do měst. U nás je to naopak.
Zakládáte Nadaci Zdeňka Fránka. K čemu bude sloužit?
K propagaci architektury. Koupili jsme bývalou sýpku v Miroslavi, která bude po rekonstrukci sloužit jako výstavní prostor a depositář pro architektonické modely z celého světa. Také jsem do Česka pozval světoznámého chilského architekta Smiljana Radiće. Chtěl bych, aby v Boskovicích vyrostl dům, který navrhl. Radič se definitivně zařadil mezi světové hvězdy architektury vedle jmen jako Zaha Hadid, Norman Foster, Frank Gehry nebo Sou Fujimoto, když v roce 2014 vytvořil pro galerii Serpentine čtrnáctý pavilon. Uprostřed londýnských Kensingtonských zahrad před p��ti lety přistála obří fazole inspirovaná pohádkou Oscara Wilda a vyvolala nadšení. Radić je znám svým neotřelým přístupem k architektuře, který má blízko k sochařské práci. Pozornost si vysloužil na 12. bienále architektury v roce 2011. Se svými návrhy uspěl i na mnoha soutěžích, například návrhem telekomunikační věže v Santiagu (2014) či budovou regionálního divadla ve městě Concepción, která své dveře prvním návštěvníkům otevřela před rokem.
Co si slibujete od toho, že by měl stavbu v Boskovicích?
Jako městský architekt Boskovic jsem představitelům města slíbil, že se o Boskovicích bude mluvit, že Boskovice získají jakýsi pel světovosti. Zaslouží si to. Jsem přesvědčen, že byť i jedna významná stavba může zafungovat jako magnet v místě lokálního významu. Funguje to tak. V Krumbachu v Rakousku udělal Smiljan obyčejnou zastávku autobusu a Krumbach se stal slavným. Když vesnicí lyžaři projíždí na hory, hledají jeho zastávku a fotí se u ní. Boskovice by mohly být prvním městem, kterým by chtěl pomoci získat kvalitní architekturu. A členem Sdružení pro architekturu a rozvoj jsme právě proto, aby se dobrá architektura stala tématem v celé zemi.