Josef Pleskot: Kdy jindy, když ne teď

Kdy jindy, když ne teď

„Možná to zní svazácky, ale bez chuti a radosti se stává ze stavění trápení,“ říká přední český architekt Josef Pleskot.

Proč jste se rozhodl být členem Sdružení pro architekturu a rozvoj?

Z důvodu určité nenaplněnosti ideálů o tom, jak by mohlo probíhat budování města. Trvám na slově budování, ne výstavba.

Co je potřeba změnit, aby se budovalo?

Asi fakt náladu. Získat budovatelskou náladu, touhu po kreativitě. Možná to zní svazácky, ale bez chuti a radosti se stává ze stavění trápení. Na výsledky se mají lidé těšit, mají se těšit na proměny. Ne se jich bát.

Kdy „to“ zmizelo?

Já myslím, že s érou Václava Havla.

Dnes je kritizována jakákoliv stavba s architektonickou kvalitou i bez, vlastně je to jedno…

Všechno je obtěžující. Myslí se na to, že se někdo napakuje, že se zastavují stavební plácky, vydávané za park, nebo veřejné prostory. Noví obyvatelé nejsou vítáni. Jakékoliv změny jsou nežádoucí.

Není to také tím, že jakákoliv změna je považována za změnu k horšímu?

Asi ano. Město není účastně budováno. Kdybychom měli chuť sledovat ulici, jak tam roste dům, kdyby si babky na rohu povídaly, jak už tam dneska nasadili okna…

Neidealizujete si to? Myslíte si, že za první republiky to tak bylo?

Já ze stavění radost mám. Vy když si budete stavět dům, taky z toho budete mít radost. Proč celá společnost nemá radost z toho, že se vylepšuje, zdokonaluje, rozvíjí. První republika byla rozhodně uvědoměle budována.

Zmizela mezi lidmi důvěra k politikům, že ohlídají, že vznikne něco pěkného?

Ano, většinou nejsou věrohodní.

Co je na současnosti nebezpečné?

Stagnace je nebezpečná, je to zahnívací proces.

Když dnes stojí byty o půlku víc než před třemi roky, asi už nás to něco stojí i nějaké peníze…

My myslíme pořád na byty, u nich je to zjevné, protože jsou součástí obchodních komodit. Ale ona ta nehybnost je všude. Radostný člověk nemůže zůstat stát. Potřebuje stále něco předělávat, vylepšovat, investovat a znovu vydělávat. To se týká celé společnosti, celého systému hospodaření.

Jak byste chtěl, aby Praha v roce 2030 vypadala?

Přál bych si, aby severojižní magistrála byla hlavní třídou ve městě, aby kolem ní vyrostlo několik důležitých společenských národních staveb typu filharmonie, knihovny a další v tomto duchu… Aby po ní jezdila tramvaj, dalo se po ní chodit pěšky. Aby centrum sahalo až po Vltavskou a Kongresové centrum. Aby to nebyl jen Staromák a Václavák, co nazýváme centrem Prahy.

Není jednoduší stavět v regionech než v Praze? V Turnově jste navrhl bláznivé, výrazné divadlo a politici se za tu stavbu berou… Tady v Praze si to lze jen stěží představit

Na té stavbě se shoduje koalice i opozice. To už není jen stavba, je to tak trochu nadstavba. Sám starosta se velmi aktivně angažuje. V Praze by také byla v občanech probuzena radost, kdyby se bývala postavila Kaplického knihovna nebo třeba nová filharmonie. Kdyby se už konečně postavila nějaká trošku rozmařilejší stavba. A kdy jindy když než teď? Daří se, jsou peníze, jak ale probudit tu radost z tvoření, jak probudit touhu budovat v celé společnosti?