Přehled dílů

SERIÁL Zdeňka Lukeše: Nejlepší koncertní stavby světa (3. díl)
Brazilci nežijí jenom fotbalem

Oživením dosud nevyužité části brazilské megapole je velkolepá polyfunkční budova Cidade das Artes

Vzhled budovy v Riu je postaven na kontrastech horizontálních linií a zakřivených ploch a také velkých betonových partií a subtilních pilířů podpírajících střechu. FOTO CHRISTIAN DE PORTZAMPARC

Velkolepé koncertní stavby světového významu zdaleka nemusejí vznikat jenom v Evropě, Americe nebo Austrálii, jak jsme si ukázali minulý týden. Co říct má i Jižní Amerika. Pojďme se vydat za hudbou do Brazílie.

Dnešní díl našeho seriálu, který se věnuje nejzajímavějším koncertním síním světa, představí budovu Cidade das Artes neboli Město umění, vystavěnou v brazilském Riu de Janeiro v letech 2002–2013 podle projektu známého francouzského architekta Christiana de Portzamparca. Jedná se o multifunkční objekt postavený nedaleko moře v oblasti, jíž dosud dominovaly dopravní tepny.

Tato pozoruhodná budova vyrostla v rámci čtvrti Barra da Tijuca, v níž převažují nezastavěné plochy, administrativní výstavba nebo nákupní centra, ale také rezidenční objekty a dálnice, zejména frekventovaná Ayrton Senna Avenue.

Autorem této poněkud suchopárné původní urbanistické koncepce byl slavný architekt Lúcio Costa, známý především jako budovatel nové metropole Brasília. Radnice v Riu chtěla toto deprivované území oživit a vnést do něj strukturu s kulturní, společenskou, ale i komerční náplní. A protože jsme v Brazílii, nechybí samozřejmě i typická velkorysost až bombastičnost, tak příznačná pro tamní architekturu i urbanismus.

Moderna v ráji

Nová koncertní budova tak vyrůstá z betonové platformy vynesené nad terén a obklopuje ji tropický park. Nejen to ale stojí za to: z platformy je impozantní výhled jednak na moře, ale i hory Siera Atlantica, jež se rozprostírají v nedalekém vnitrozemí. Vznikl zde živý veřejný prostor, z něhož se vstupuje do jednotlivých partií.

Mezi dvěma horizontálami – platformou a střechou – pak autor vytvořil z dynamicky tvarovaných stěn z pohledového betonu jednotlivé sekce stavby, které dohromady udávají její tón a tvoří výsledný dojem.

Tou hlavní částí je samozřejmě prostorný koncertní sál pro 1800 návštěvníků, který lze posuvnými stěnami rychle transformovat na operní nebo divadelní síň. Dále zde najdeme komorní sál pro koncerty vážné i populární hudby, zázemí Brazilského symfonického orchestru, mediatéku, kina, taneční zkušebny, ale i výstavní prostory, hudební školu, restaurace, kavárny, obchody, administrativní prostory a garáže. Investorem této monstrózní polyfunkční budovy za 250 milionů dolarů (přičemž předpokládaný rozpočet byl trojnásobně překročen) bylo město Rio de Janeiro. Stavba probíhala v letech 2003–2013 a slavnostně ji otevřel muzikál Rock in Rio.

Představme si nyní jejího autora, jímž není nikdo jiný než respektovaný francouzský architekt Christian de Portzamparc (* 1944). Narodil se v marocké Casablance, studoval na pařížské École nationale supérieure des Beaux-Arts u profesorů Eugéne Beaudouina a George Candilise. Už jako šestadvacetiletý si v roce 1970 otevřel v Paříži vlastní projekční ateliér. K jeho nejznámějším realizacím patří tvarově ještě poněkud divoký komplex hudebních škol The City of Music v Paříži s rozvlněnou střechou, jenž se nachází nedaleko Parc de la Villette. K jeho dalším známým stavbám ve francouzské metropoli patří také Musée Bourdelle nebo administrativní věže v rámci zástavby čtvrti Défense, dále Hergé museum v belgické Lovani, elegantní francouzská ambasáda na Postupimském náměstí v Berlíně, budova filharmonie v Lucemburku nebo odbornou kritikou vysoce ceněný mrakodrap firmy Moët Hennessy Louis Vuitton v New Yorku. V tomto americkém velkoměstě pak nedávno dokončili podle Portzamparcova návrhu i štíhlou sedmdesátipatrovou obytnou věž One57.

Celé řadě vyznamenání, které Christian de Portzamparc během let získal, vévodí hlavně Pritzkerova cena z roku 1994, udělovaná Hyattovou nadací. Francouzský architekt se krátce mihl i v Praze na ceremoniálu, při němž byla o rok dříve ve Španělském sále Pražského hradu udělena tato prestižní cena japonskému architektovi Fumihiko Makimu.

Hlavní částí budovy je prostorný koncertní sál pro 1800 návštěvníků, který lze posuvnými stěnami rychle transformovat na operní nebo divadelní síň.

Velká pocta

Portzamparcova tvorba, ovlivněná zprvu postmodernismem, se postupem let pozvolna zklidňuje. V devadesátých letech je na ní patrný vliv pozdních prací Le Corbusiera nebo Oskara Niemeyera, jeho současný výrazový rejstřík je však pestřejší, jak dokládají především výškové stavby s lehkým obvodovým pláštěm ze skla a oceli. Nicméně v případě nejmodernějšího jihoamerického komplexu Cidade das Artes je jasně patrný hold Niemeyerovi a jeho brutalistním kreacím, jež jsou pro brazilskou moderní architekturu druhé poloviny minulého století tolik symptomatické.

Dominanta Ria. Budova se nachází nedaleko mořského zálivu v nesourodé zástavbě. Vpravo a uprostřed vestibul a koncertní síň. FOTO (C) CHRISTIAN DE PORTZAMPARC

Zdeněk Lukeš

historik architektury

„Stavba nového koncertního sálu v Praze je skvělá příležitost obohatit naši metropoli nejen o tolik potřebné kulturní prostory, jež jí zoufale chybí, ale také možnost vytvořit v širším centru jedinečnou nadčasovou architekturu, jež by důstojně doplnila pestrou stylovou mozaiku hlavního města. Byla by nesmírná chyba tuto šanci nevyužít.“

Seriál vychází také v Lidových novinách a na serveru lidovky.cz.