Zdeněk Fránek: Měli bychom si vytvořit vlastní pravidla. A ta potom UNESCO oznámit. Ne naopak

architekt Zdeněk Fránek

Diskusi v architektonických kruzích ovládala v minulých měsících zpráva z monitorovací mise komisařů UNESCO, kteří Prahu navštívili na jaře. Podle nich jsou hodnoty, díky nimž byla metropole zapsána na seznam UNESCO, v ohrožení. Doporučují proto, aby Praha posílala do Paříže projekty vyšší než deset pater ke schválení a to je to hlavní, co vyvolalo v domácích odborných kruzích minimálně rozpaky. „Jsem pro co nejpřísnější ochranu Prahy, kterou miluji, tato ochrana však nesmí znamenat, že se stane skanzenem nebo Disneylandem. Přesně to se ale plíživě děje,“ říká architekt, pedagog a člen Sdružení pro architekturu a rozvoj Zdeněk Fránek.


Architekti Jan Sedlák a Miroslav Cikán, autoři Management plánu zabývající se správou Prahy jako památky UNESCO, poukazují na to, že vertikály města jsou méně ohrožené než ten úplně obyčejný život lidí, což můžeme vidět v centru metropole až trochu děsivě. Strádají podle vás více lidé nebo památky?

Nevím, jestli strádají více lidé nebo kámen, jasně ale vidím, že se situace vymyká kontrole a nikdo neví, co se může a co ne. Co je žádoucí. Nevíme, co chceme a pokud to víme, neumíme to definovat. Vidím, že je potřeba demokracii přestat chápat jako zbraň nebo brzdu, ale jako cestu k dialogu a domluvě. Musíme se naučit naslouchat názorům těch, kteří něco dokázali, něco hodnotného postavili, a snažit se povznést dialog na určitou odbornou úroveň. Pokud bude vykládán postoj křičící menšiny ve jménu ať už jakéhokoliv dobra za ten jediný správný, nikam se neposuneme.

Když odhlédneme od masového turismu, které město přestává zvládat, někteří architekti a urbanisté upozorňují na nebezpečí disneylandizace centra a replikace památek, kdy jejich rekonstrukce sklouzává k banální historizaci. Zkrátka invence by vyvolala odpor, proto se o ni ani nikdo nesnaží. Jak to vnímáte vy?

Ano, cítím ve společnosti neochotu k novým myšlenkám, což si dávám do souvislosti s nevzdělaností v oblasti moderní architektury a soudobého přemýšlení. Možná to můžeme přisuzovat jisté lenosti veřejnosti a zbytečnému lpění na statusu quo. Chápu, že v dnešní pohodlné době plné přebytků mají lidé strach ze změn, případně ztráty pohodlí a proto odmítají přijímat neznámé věci. Do galerie na moderní umění jde jen ten, kdo chce, na nové stavby by se ale musel dívat každý. Proto je architektura těmito lidmi línými přemýšlet odmítána. Invence téměř vždy vyvolává odpor, a to i ve světě, ale určitě ne v takové míře a už vůbec ne v tak laické rovině jako u nás.

Kouzlo Prahy spočívá v tom, že vedle sebe krásně koexistují domy různých stylů, baroko, renesance, gotika, klidně v jedné ulici. Proč v minulosti šlo v každé době přidávat svou vrstvu města a dnes ne?

Ano, my to víme, ale dav má jiný názor.

S emocemi máte zkušenosti z „Maršmelounu“, který jste navrhl a ocenila jej například architekta Eva Jiřičná, ani památkáři nebyli proti, ale způsobil „povstání na vsi“. Po dvaceti letech tahanic italskému investorovi došla trpělivost a prodal jej. Jak vás tato zkušenost ovlivnila?

Ovlivnilo mě to tak, že ztrácím víru v český národ. Vyslyšeni jsou hlupáci, noviny nepíšou objektivně, názory odborníků nikoho nezajímají. Případ Maršmeloun byl velmi objektivně publikován naopak v zahraničí. Zaznělo tam také, že s Čechy to jde z kopce, když ztrácejí smysl pro humor.

Když se různá sdružení snaží vymezit proti výškovým domům, používají UNESCO jako argument. Vždyť nás vyloučí, zazní téměř s jistotou a reportuje se do centrály. A teď tu máme čerstvou monitorovací zprávu z mise UNESCO, která takový postup verifikuje. Všechny projekty nad deset pater bychom měli posílat ke kontrole do Paříže. Není to příliš?

Je to přespříliš. Měli bychom si vytvořit vlastní pravidla, třeba i přísná, ale jasná. A ta potom Unescu oznámit. Ne naopak. Jsem pro co nejpřísnější ochranu Prahy, kterou miluju, tato ochrana však nesmí znamenat, že se stane skanzenem nebo Disneylandem. Přesně to se ale plíživě děje. Je třeba pracovat odborně s maximálním tvůrčím nasazením, diskutovat, prokazovat, ne konzervovat.

Na druhou stranu možná lidé nechtějí rozvoj, unikátní architekturu, jsou spokojení tak, jak město vypadá dnes. Jsou rádi, že si Praha, ve které se posledních dvacet let nic moc výrazného nepostavilo, zachovala svoje historické kouzlo, neměnný ráz. Možná debata není to o tom, že lidé chtějí citlivé doplňování města versus developerské výstřelky, ale že prostě nechtějí nic…

Neházejme úplně všechny lidi do jednoho pytle. Když se podíváte na průzkumy veřejného mínění, zjistíte, že lidem ve skutečnosti nevadí výškové budovy, chtějí nějakou tu ikonickou architekturu a jsou smutní, že se nepostavila Kaplického chobotnice. Problém je, že za hlas veřejnosti je často vykládáno drnčení hlasité menšiny. Když je někdo pro, nebo je mu to jedno, neozve se. Viděl jsem jedno veřejné projednání, všichni řvali, vůbec neznali myšlenku a ani je nezajímala. Z davu vylezl elegán s cedulí „Mně se to líbí“. To je ale výjimka. Dav je obvykle tupý, křičící. Ale to je normální a neděje se to jen u nás. Herzog & de Meuron (autoři např. Labské filharmonie) navrhují v Paříži kousek od Eiffelovky 300 metrů vysokou pyramidu s byty, která změní panorama města. Nakonec radní návrh schválili o jeden hlas a bude se stavět, i když dav pořádal demonstrace. Jde o odvahu politické reprezentace rozhodnout při vědomí, že autor už se ve světě projevil, má renomé. U nás tu stojí odborníci a proti nim dav, a pokud odborníci nemají respekt, dav je převálcuje.

Monitorovací zpráva se ve velké míře soustředí na to, co se odehrává mimo pražskou památkovou rezervaci, v tzv. ochranném pásmu, které ale máme jedno z největších na světě, je desetkrát větší než ve Vídni, třeba Paříž nebo Řím nemá žádné. Mrakodrapy by prý mohly ohrozit panorama města. Já si nedovedu vysvětlit jak…

Výškové budovy do metropolí patří, to je zřejmé. Navíc Praha takové budovy už má z minulého století a nikdo je přece nechce bourat, protože škodí panoramatu. Zároveň bych u nás nepoužíval slovo mrakodrapy, nechystají se tu domy vyšší než sto metrů a už vůbec ne v pražské památkové rezervaci. Sto metrů je také hranice, se kterou sporadicky pracuje metropolitní plán, který poprvé reguluje výškovou hladinu v Praze. Já tu žádné nebezpečí nevidím.

Monitorovací zpráva se podrobně věnuje projektu na Kavčích horách se třemi 68metrovými věžemi od Josefa Pleskota. Podle komisařů jde o kvalitní architekturu, ale mimo tzv. Pentagon, takže by měl stát udělat vše proto, aby se nepostavily. To už nezní jako pouhé doporučení. Mělo by UNESCO být takto direktivní?

Je mi jedno, jak vysoké budou budovy za památkovou rezervací nebo na hraně ochranného pásma. Ale musí se to říci dopředu a slíbené dodržet.

Naši urbanisté se spíše shodují, že je třeba „vykotlané“ zuby dokomponovat…Co vy si myslíte o dostavbě Pankrácké pláně?

Pankrácká pláň by se měla rozhodně doplnit podle návrhu Josefa Pleskota. Ten je dobrý a navíc je potřeba si připomenout, že tento návrh zvítězil v soutěži. V soutěži, kterou si přálo město a developer mu vyšel vstříc, zástupci města byli v porotě i při stanovení podmínek soutěže. Do výsledku jsou tedy promítnuty představy odborníků města o tom, jak má být Praha komponována a je tedy vlastně trochu absurdní, když UNESCO říká, že se má negovat něco, na čem se Praha sama podílela.

V okolí centra města se mají začít konečně zastavovat obří brownfieldy, které desítky let hyzdí město. Ty by mohly ulevit přetíženému centru. Nehrozí, že se utopíme v „unescových“ debatách a vlastních obavách, čehož výsledkem budou ploché nevýrazné čtvrti bez dominant, kam nebude důvod chodit?

Právě na těchto místech musí vzniknout ta nejkvalitnější architektura.

Pod nějakou památkovou péčí je téměř polovina rozlohy kompaktního města, v metropoli zároveň chybí dostupné bydlení i kanceláře. Nehrozí, že se z Prahy stane ten pověstný skanzen, který si ale nemůžeme dovolit, protože Praha je zároveň ekonomický motor země?

Masa říká NE, odborníci, kteří nejsou vnímáni, říkají JAK a vlivná osobnost by měla ANO a TAK a TAK a zasadit se o to. Vezměte si, jak unikátní dům je třeba bývalé Federální shromáždění, to by se dnes v žádném případě nepostavilo. Je třeba sílu, která bude takové stavby prosazovat. Taková osobnost musí buď mít víru v nejšpičkovějšího architekta, kterým Prágr bezesporu byl, nebo musí být sama osvícená. Takový byl třeba Mitterrand. Kdyby se před lety nepostavil proti chobotnici Václav Klaus, věřím, že by tu dnes byla. Jde to od vrchu. Vždyť už Rudolf II. nebo Karel IV. k nám zvali ty nejlepší architekty. A díky Masarykovi dnes můžeme obdivovat Plečnika, kterého lid neměl rád.

Jaká by podle vás měla být cena, kterou bude Praha ochotná „platit“ za to, že zůstane v prestižním klubu měst UNESCO?

Zamysleme se nad tím, že Praha je poklad, který na světě nemá obdoby: Myslíte si, že by takový poklad UNESCO jen tak vyškrtlo? Obávám se, že se přestřelkou dopisů a vyjádření nic moc nevyřeší. Vždyť si lidstvo neví rady ani se svou rolí na zemi, natož s takovým „malicherným“ problémem jako je panorama Prahy.